Přihlášení | Registrace

Recenze

PETER HAMMILL WITH STUART GORDON - Veracious

2006 Fie!

Sdílej:|

Dokáže dvojice umělců při koncertu nějak zaujmout, když k tomu má "pouze" kytaru, klavír, housle, hlas jednoho z protagonistů a nepohybuje se ve středním proudu? Může mít vůbec nějakou širší fanouškovskou základnu? Dokáže udržet pozornost posluchače po celou dobu vystoupení? Na všechny otázky musím po poslechu posledního živého alba Petera Hammilla spolupracujícího na něm se Stuartem Gordonem odpovědět: "ano!".

Tímto živým počinem Hammill dokumentuje "extrémy," které předvádí na pódiu se Stuartem, s nímž absolvoval více vystoupení než v jakékoli jiné sestavě. Tyto koncerty pro ně vždy byly plné hudebních překvapení, když každý večer každá z písní procházela proměnami. Nejen ve zpěvovém partu, ale i v aranžích. Tři zaznamenaná vystoupení se tak od sebe liší nejen časem a vzdáleností, ale i subjektivní zkušeností. Nejdůležitější na živých vystoupeních je totiž to, co se děje právě tady a teď, v konkrétní místnosti s konkrétními lidmi na pódiu a v publiku. Všechno výše zmíněné vychází z Hammillovy averze hrát neproměnlivě, s neměnným playlistem a trpět takzvaným "repetitive hits" syndromem. "Veracious" je tedy pravdivé svědectví o tom, jaká jsou představení Petera s "Hollym" Gordonem.

Emotivním projevům je zde popuštěna uzda mnohem více než na studiových albech. Teatrální Peterův projev dostává více prostoru, stejně jako Stuartova improvizace. Aby se nejednalo jen o další živou sbírku známých písní, i když by to u něho bohatě stačilo, rozhodl se na tuto desku zařadit skladby "nové", tedy takové, jejichž živá podoba na CD dosud nevyšla. Týká se to deseti z dvanácti kompozic, kdy výjimku tvoří "A Way Out" a "Primo on the Parapet."

Písně nejsou v ničem definitivními koncertními verzemi. Peterovým cílem je jít pod kůží každé z nich a měnit každou noc základ, podklad, podstatu. Tím se dostáváme ke skutečnosti, že pouze člověk dobře znalý Hammillovy tvorby je schopen si v jeho velmi obsáhlé diskografii uvědomit, jak ta píseň původně zněla a porovnat obě verze. Kolikrát je zde patrné, že koncertní interpretace předčí samotný originál, ať už svojí syrovostí ("Gone Ahead" a "Driven") nebo improvizací ("Amnesiac") obou protagonistů. Se skromností sobě vlastní Peter dodává, že některé jsou vzdálené dokonalosti, protože prý může garantovat, že například během koncertu pokaždé zapomene některá slova.

Kapitolou samou pro sebe je výkon Stuarta Gordona, kterého Hammill při svém vystoupení v Praze výstižně představil jako svůj "orchestr po levici." S tímto výrokem nelze než souhlasit. Je až neskutečné poslouchat, co Gordon dokáže vyloudit z houslí, a jak brilantně umí používat efekty, které neruší sólistu, ale umocňují skladbu samotnou. Kolikrát zde zazní i "zbustrované housle," které svým zvukem připomínají doby, kdy Jimmy Page hrál smyčcem na kytaru při "Dazed and Confused."

Výkon samotného Hammilla není třeba ani komentovat. Je si vědom svých kvalit a hranic, za které už se díky únavě hlasu věkem, nevydává. Přesto jeho vokální eskápády normální člověk stěží chápe. Vysoce kvalitní album, které umocňuje očekávání, že se snad ještě dočkáme toho, že nás Peter opět poctí svojí návštěvou, ať už sám nebo v doprovodu Stuarta či s kapelou.

Hodnocení

Jan Škarka | 08.07.08

Další články autora:

Joni Mitchell - Mingus | 04.04.10
ISIS - Isis | 04.03.10
PETER HAMMILL - Skeletons of Songs | 21.01.10
The Dave Brubeck Quartet - Time Out | 24.12.09
PETER HAMMILL - Thin Air | 08.11.09

Všechny články